Nejčastější vady zraku u dětí předškolního věku

K nejčastějším vadám zraku v předškolním věku patří vady refrakce a poruchy binokulárního vidění. Méně časté bývají zrakové vady způsobené zákaly v optickém prostředí oka.

 

Refrakční (dioptrické) vady

Jde o vady lomivosti světelných paprsků v oku, kdy je porušen poměr mezi délkou oka a lomivosti jeho optického systému - rohovky, čočky, komorové vody a sklivce. Refrakce oka je určována poměrem mezi lomivostí optických prostředí a předozadní délkou oka. Je-li tento poměr porušen, vznikají refrakční vady. Refrakční vady jsou stejně staré jako lidstvo. Korigují se brýlemi, o nichž nalézáme první zmínky v polovině 14. století. V posledních letech se pro korekci některých druhů refrakčních vad používají měkké i tvrdé kontaktní čočky, nitrooční čočky nebo i operační postupy. Refrakce není u člověka stálá. V průběhu života dochází obecně k myopizaci a navíc můžeme u normálního oka sledovat dvě fáze hypermetropizující – ve věku předškolním a ve věku středním a dvě fáze myopizující – ve věku školním a ve stáří. Důležitou roli při vzniku refrakčních vad hraje dědičnost. Spornou otázkou zůstává, nakolik je výskyt refrakčních vad závislý na zevních vlivech jako je způsob života, výživa, osvětlení při práci a jiné.

Mezi vady refrakce se řadí dalekozrakost (hypermetropie), astigmatismus, anizometropie a krátkozrakost (myopie).

  • Dalekozraké dítě

Dalekozraké dítě, i když musí neustále zaostřovat při pohledu do dálky, může vidět velmi dobře a ani běžná zraková práce do blízka mu nečiní potíže. To umožňuje vysoká schopnost akomodace očí v dětském věku.

Dalekozrakost je nejčastěji způsobena zkrácením předozadní osy oka, vzácněji zmenšenou lomivostí rohovky nebo čočky či úplným chyběním čočky. Chybějící čočku však moderní medicína již běžně nahrazuje čočkou umělou. Dalekozrakost je vada vrozená a dá se říci, že při narození jsou prakticky všechny oči dalekozraké.

S růstem celého těla rovnoměrně narůstá i předozadní osa oka, takže se dalekozrakost vyrovnává. Prakticky však u více než 50% očí zůstává určitý stupeň hypermetropie. Dalekozraké oko tedy považujeme za oko neúplně vyvinuté. Příčina není známa, důležitou roli hraje dědičnost. Závažnou dalekozrakost je třeba včas korigovat brýlemi, aby se předešlo šilhání a tupozrakosti. Dalekozrakost se koriguje spojkami (spojnými skly) a všeobecně lze říci, že při korekci dalekozrakosti postupujeme přísně individuálně. Záleží při tom na stupni hypermetropie, akomodační šíři, zrakové ostrosti, věku, potížích a postavení očí. U dětí v předškolním věku korigujeme jen vyšší dalekozrakost, pokud však dítě šilhá, korigujeme plně i malou vadu. 

  • Dítě s astigmatismem

Dítě s astigmatismem má vidění, které lze přirovnat k obrazu, který vzniká v zrcadle se zvlněným povrchem. Na sítnici vzniká neostrý a nepřesný obraz viděného, jak při pohledu do dálky, tak i při pohledu do blízka. Takto postižené dítě nezná normální tvary, vše vnímá jako protažené, deformované, neostré. Teprve po několikaměsíčním nošení brýlí se naučí využívat jemnosti své sítnice a naučí se rozeznávat skutečné tvary. Postupně se mu zvýší zraková ostrost na normální hodnotu. Dětem bez brýlové korekce vznikají potíže, slzí a pálí je oči, mají časté záněty spojivek, víček. Projevy chování dítěte mají charakter akomodační, zaostřují, přivírají oči, provádí grimasy, jsou neklidné a unavené a trpí často bolestmi hlavy.

  • Anizometropie

Anizometropie je stav, při kterém není refrakce obou očí stejná. Anizometropie malého stupně je velmi častá. Větší anizometropie je hlavně spojena s rozdílnou velikostí obrazů na sítnici – s anizeikonií a působí též obtíže při akomodaci. Anizeikonie je překážkou pro fúzi, čímž dochází k poruše jednoduchého binokulárního vidění. Vzniká útlum hůře vidícího oka, oka s větší refrakční vadou a dochází ke vzniku anizometropické amblyopie. Tato anizometropická amblyopie bez šilhání se u dětí zjistí někdy až při předškolní prohlídce a tím je její léčba obtížnější. Anizometropie se koriguje skly nestejné síly, dítě snáší v brýlích rozdíl mezi dioptriemi lépe než dospělý člověk. Je možnost též korekce kontaktní čočkou, případně operačním zákrokem.

Tupozrakost se vyvine v tom případě, pokud jedno oko je více dalekozraké, krátkozraké či astigmatické než oko druhé. Obraz vnímaný okem s refrakční vadou je neostrý nebo jinak změněný, proto je v mozku potlačen, aby nerušil dobrou informaci z lepšího oka. Dochází k poruše vývoje vidění tohoto oka. Při vysoké refrakční vadě obou očí může tupozrakost vzniknout oboustranně.

  • Krátkozraké dítě

Krátkozraké dítě vidí bez brýlí dobře, ostře blízké předměty (pokud nemá degenerativní změny v centrální oblasti sítnice nebo jiné oční komplikace). Obraz v dálce má však neostrý, vidí tedy špatně do dálky. Zraková práce do blízka mu nečiní potíže, čím je vada vyšší, tím více si přibližuje k očím pozorovaný předmět, toto činí i v tom případě, když má slabší brýlovou korekci, než by odpovídala potřebě. Krátkozrakost se dělí na lehkou (do 3 dioptrií), střední (do 6 dioptrií) a těžkou (nad 6 dioptrií). První dva stupně nejsou komplikovány žádným onemocněním očního pozadí a nečiní jiné potíže, než je neostré vidění do dálky bez brýlí.

Těžká krátkozrakost není již zrakovou vadou, ale chorobou. Někdy dosáhne hodnoty až 30 dioptrií. Sítnice takového oka je křehká a je snadno zranitelná. U dětí s vyšší myopií se doporučuje pestrá strava bohatá na bílkoviny a vitamíny, dobré osvětlení při práci na blízko a obvykle omezení v tělocviku. Již obyčejný pád při zakopnutí může způsobit odchlípení sítnice, hra na dechový nástroj je již zvýšenou fyzickou námahou a může dojít ke krevnímu výronu do sítnice. Pro těžce krátkozraké dítě je nezbytně nutné upravit cviky v tělesné výchově tak, aby dítě nebylo vystaveno větším otřesům hlavy, úderu do hlavy, zakazují se hluboké předklony, přemety, skákání do hloubky, do vody a zdvihání těžkých předmětů.

Krátkozrakost se napravuje rozptylovými skly. Brýlemi se krátkozrakost neléčí, ale brýle napravují pokles ostrosti zraku a dítě se naučí správně vidět.

 

Poruchy binokulárního vidění

Mezi poruchy binokulárního vidění patří již zmiňované šilhání a tupozrakost.  Děti s těmito vadami nedovedou správně vnímat prostor a prostorové vztahy, mají špatnou projekci prostoru, mají nedostatečně rozvinutou koordinaci zraku a motorické činnosti ruky.

  • Co je šilhání

Šilhavost (strabismus) je porucha hlavně funkční, navenek provázená asymetrickým postavením očí. Osy očí nejsou rovnoběžné, obrazy pravého a levého oka nevznikají na stejném místě sítnice a tak nedochází ke spojení obrazů, vzniká obraz dvojitý. Toto dvojité vidění je rušivé a tak je jeden z obrazů potlačen, oko se pak může stát tupozrakým. Šilhání může být skryté (latentní) i zjevné (manifestní), tzn. že jeden bulbus je trvale uchýlený. Dynamický (konkomitující) strabismus postihuje 4 – 6% všech narozených dětí. Začíná od narození do věku 5 let, nejčastěji vzniká však mezi druhým a třetím rokem věku dítěte, v tomto věku začíná 45% konvergentních strabismů. Nemalý význam při vzniku strabismu hraje dědičnost. Již Hippokrates věděl, že šilhaví rodiče mají šilhavé děti. Otázce příčin vzniku strabismu se nyní věnuje genetika. Podle současných názorů je strabismus způsoben více příčinami, jeho dědičnost je multifaktoriální. Dítě šilhavých rodičů a prarodičů má tedy pro vznik strabismu větší předpoklad než dítě rodičů a prarodičů po oční stránce zdravých. Strabismus se nemusí vyskytovat v každé generaci, ale může jednu generaci přeskočit (prarodiče, vnuci).

  • Co je tupozrakost

Tupozrakost (amblyopie) je podstatné snížení zrakové ostrosti jednoho oka (může být i obou očí), které je způsobené nedostatečnou zrakovou stimulací v kritickém období vývoje vidění. Důsledkem je nedostatečný rozvoj vidění oběma očima, tzv. binokulárního vidění. Obraz oka, které hůře vidí, je potlačován a je preferován obraz oka s lepší zrakovou ostrostí. Postižené oko je postupně vyřazováno z činnosti, oslabuje se, uhýbá ze svého směru a stává se tupozrakým.

Na první pohled je obvykle bez zřetelné oční vady. Výskyt tupozrakosti v dětské populaci kolísá od 4% do 7%. Závažnost amblyopie je tím větší, čím dříve vznikne a čím déle trvá bez léčebného ovlivnění. Po ukončení vývoje zraku dítěte, což je dle aktuálních výzkumů osmý rok věku zdravého jedince, představuje tupozrakost trvalý, léčebně neovlivnitelný stav. S nápravou tupozrakého oka se musí proto začít co nejdříve!

  • Diagnostika tupozrakosti

V mnohých případech je velmi těžké rozpoznat počínající tupozrakost a postižení se dlouhou dobu může vyvíjet zcela bez příznaků. Je tomu tak zvláště u malých dětí, které při vyšetření nedostatečně spolupracují. Dítě vidí zdravým okem normálně a vjem tupozrakého oka nepostrádá. Je zvyklé oslabené prostorové a hloubkové vidění nahradit jinak. Rodiče mnohdy překvapí diagnóza tupozrakosti až při zahájení školní docházky jejich dítěte, ale to již je pravděpodobnost na úspěšné vyléčení velmi malá.

Tupozrakost velmi často doprovází dětské oční choroby a tak je většinou přítomná při šilhání, při refrakčních vadách a při zákalech v optickém prostředí oka.

 

Zákaly v optickém prostředí oka

Vlivem vrozených nebo získaných chorob se kalí jinak průhledná optická prostředí oka – rohovka, čočka a sklivec. Snížená nebo nulová stimulace takto postižených očí brzdí nebo úplně znemožní vývoj zrakových funkcí.